Severoatlantičtí stratégové se již nezabývají aktuálním stavem fronty na Ukrajině, ale předpokládají, že postupné ostřelování ruského území a nasazení nových účinnějších bojových prostředků může ruské velení přimět k použití atomové zbraně. Tvrdí–li se v Prohlášení, že podrobně popsaná opatření mají agresora odstrašit, klade se otázka, která strana je agresorem a která provádí obranná opatření. Je obtížné nazvat rychlý a masivní přísun armád z Evropy (především amerických vyzbrojených taktickými atomovými zbraněmi) na hranice Ruské federace jako akt obrany, píše Mojmír Grygar v komentáři pro .

Můžeme–li Putinovy výhrůžky považovat za zastrašování, budeme stejně posuzovat i rozhodnutí NATO o atomovém protiútoku? A dojde–li k nejhoršímu, kdo rozhodne, která strana použila zakázanou zbraň jako první? Může také dojít k fatální chybě, zejména svěří–li se ochrana přístrojům. V této nemyslitelné situaci nepůjde o dny ani o hodiny, ale o minuty. Přemýšlíme sice na hraně zdravého rozumu a s velkým odporem, ale nemůžeme vyloučit případ, kdy ta nebo ona strana sáhne ke lsti a pokusí se využít moment překvapení. Když Truman v roce 1946 plánoval atomový útok proti Sovětskému svazu, počítal s tím, že první úder znemožní Sovětům, kteří tehdy ještě neměli atomovou zbraň, účinnou odpověď. Neodvažuji si přemýšlet o dnešní situaci. V každém případě tu schází jakákoli představa vítězství. Přesto však radím podívat se na mapu a změřit vzdálenost od Ukrajiny k Moskvě na jedné straně a od ruských hranic k Bruselu a Washington na straně druhé.

Nemyslím, že by si Američtí stratégové atomovou válku přáli, ale v případě, kdyby byla bezpečnost a integrita Spojených států vážně ohrožena, bezpochyby by neváhali použít všech zbraní bez výjimky. Je to také otázka psychologická, připomeňme, jak Truman odpověděl Oppenheimerově námitce o odpovědnosti za důsledky atomové pumy; jako prezident, vědomý si toho, že třímá v ruce zbraň, která na věky zajistí Americe světový primát, odpověděl, že pro něho to rozhodnutí bylo snadné jako lusknutí prstů. Tato schopnost se rozhodnout souvisí zprostředkovaně i bezprostředně s celkovým mentálním stavem americké společnosti, zejména její politické elity. Za Trumanovým frajerským gestem nelze nevidět oblíbené hrdiny westernů, které zachycují slávu (či spíš bídů) „starých pověstí amerických“.

Ve Spojených státech po rozpadu Sovětského svazu území Ruska nikdy nepřestalo být terčem ideologických útoků; Rus byl vždy synonymem barbara a nepřítele; nepřátelský postoj k sovětskému komunismu se převtělil v podobný postoj vůči kapitalisticko–oligarchické Ruské federaci. Američtí politici u vesla stále dodržovali a ctí klíčový zákon Spojených států, který nedovoluje, aby kterýkoli stát ohrozil americkou výjimečnost (exclusivity) garantovanou samou prozřetelností boží.

Je v příkrém rozporu s demokratickým rozhodováním, že se zásadní zlom v politice Západu odehrál na půdě vojenského paktu. Takové rozhodnutí musí vycházet od vrcholných politických představitelů zúčastněných vlád. Ve Vilniuském prohlášení nejde jen o kvantitativní zvýšení podpory Ukrajině, nýbrž o k v a l i t a t i v n í změnu, která počítá s oboustranným použitím atomové zbraně. Víme z dějin, a názorně to ukazuje dnešní eskalace války na Ukrajině, že prestiž politiků a vojáků u moci má takovou magickou sílu, že jim miliony mrtvých a nezměrné škody nic neříkají. Stratégové NATO v posledním dokumentu vytvářejí právní prostředí pro nasazení atomové zbraně a zajišťují alternativy bojových operací, ale klíčové téma lidských obětí je zcela mimo jejich zorné pole. V Prohlášení se výslovně připomíná, že „Smlouva o zákazu atomových zbraní (TPNW) je v rozporu s politikou Spojenců zaměřenou na atomové odstrašení (…), je s ní neslučitelná a nebere v úvahu danou bezpečnostní situaci.“ Dokonce je tam paradoxní tvrzení, že světový zákaz atomových zbraní, dojednaný v letech 2017–2021, ruší platnost starších smluv o nešíření a omezení klasických zbraní (TPN).

Občané České republiky musí být důkladně informováni o katastrofálních důsledcích, které pro ně v blízké i vzdálené budoucnosti připravuje dokument NATO. Čteme–li v Prohlášení že je nutno zajistit hladkou a rychlou přepravu „robustního nasazení všech vojenských prostředků včetně atomových zbraní směrem ke hranici Ruské federace“, pak z toho plyne, že území České republiky se stane významným dopravním koridorem, kterým bude přepravována značná část amerických a evropských vojenských trénů.

Co se vlastně musí postavit a upravit, počínaje renovací letišť (proč se musí účastníci těchto prací zaručit celoživotní mlčenlivostí? co tak tajného budou muset vybudovat? úložiště atomových zbraní? špionážní zařízení trvalého provozu?) a přestavbou všech mostů, dálničních a železničních uzlů. O záměrech autorů Vilniuského dokumentu si nesmíme dělat iluze – v každém případě jim tato mimořádná situace umožňuje přimět spojence k opatřením, která by se neprosazovala tak snadno nebýt této skutečné nebo fiktivní hrozby ruského atomového útoku.

Ministryně Černochová již v předstihu vyjednala s Američany dohodu o vojenské spolupráci, která jde dál než káží stanovy NATO. České republika se tak stává státem podrobeným dlouhodobým cílům americké zahraniční politiky. Teprve Vilniuské usnesení vytváří pro tuto vazalskou smlouvu patřičný rámec. Na první pohled je však zřejmé, že může posloužit i k potlačení jakékoli nežádoucí občanské iniciativy nebo neposlušnosti.

V předvečer války se ruští vyjednavači marně snažili dosáhnout toho, aby severoatlantičtí politici zaručili, že nevytvoří z Ukrajiny nástupiště útoku proti Rusku. Stačila by záruka, že Ukrajina nevstoupí do NATO (což paradoxně ani válka neuspíšila), a k válce, která už stála miliony mrtvých a tři miliony zraněných, by nedošlo. Není těžké odpovědět na otázku, kdo měl zájem tuto situaci navodit. Když Putin vyzýval evropskou a světovou veřejnost, aby se místní konflikt nestal záminkou k válce, političtí lídři a stratégové jeho slova buď ignorovali nebo vystavili posměchu. (Putin s tím měl již trpkou zkušenost; když v americkém tisku v roce 2015 vysvětloval historické, demografické a kulturní důvody, proč obsadil Krym, jeden americký senátor odpověděl, že se mu chtělo po přečtení toho dopisu zvracet. Reagoval zcela v duchu westernových bojovníků, kteří na nějaké protivníky z vysoka kašlou.)

Uvědomují si naši politikové a generálové u vesla, že v případě atomové války je ve hře sama existence národa? Vím, o čem mluvím. V připravované knize Proměny české otázky líčím události, které vystavily český národ od nejstarších dob až po 20. století, těžkým zkouškám. Uvědomují si to dnešní obyvatelé České republiky? V nedávné době jsme se dočkali tolika útoků proti „špatné konstrukci“ První republiky a proti vysídlení sudetských Němců, že proti nim bledne i sama Hitlerova hrozba „konečného řešení české otázky“. (Ostatně náš politicky zaměřený Ústav pro studium totalitních režimů se této situaci přizpůsobuje tím, že ho prakticky zajímá jen „východní“ totalita.) Ať šlo o duchovní podrobení v dobách náboženských válek nebo o přidružené mocenské „potýkání s Němci“ (Palacký), hrozba pokaždé pocházela z imperiálního chování mocnosti, která si nás přivlastnila, podřídila svým zájmům.

S nostalgií vzpomínám na jarní dny po druhé světové válce, kdy zavládlo všeobecné přesvědčení, sdílené prezidentem Benešem, politiky, veřejnými osobnostmi a lidmi všech tříd, profesí, vyznání a vrstev, o tom, že uhájíme samostatnost a schopnost řídit veřejné věci v náš prospěch bez ohledu na sobecké zájmy velmocí, které se opět dostávaly do křížku. O socialismu se tehdy kladně vyjadřovaly i osobnosti, které pozdější vývoj neblahých událostí postavil na opačnou stranu. Mnohý dnešní čtenář by nevěřil svým očím, kdybych zde ocitoval některé výroky Ferdinanda Peroutky, Václava Černého nebo Jana Patočky.

Budeme s to na prahu připravované atomové války hájit naše národní zájmy, jejíž jednou konstantou je naše geografická poloha ve středu Evropy a druhou trpké historické zkušenosti? Obávám se, že naše dnešní veřejná i skrytá politická reprezentace je do té míry vázána svými životními zkušenostmi, zájmy a závazky, že nebude s to slyšet hlas národa a dějin.

V závěru se ještě vracím k jedné sporné otázce týkající se Dohody o spolupráci České republiky s USA. Není tam vyslovena podmínka, že dohoda vejde v platnost výlučně v případě, kdy bude Česká republika napadena cizím státem. Tak se nabízí možnost, že smlouvu s americkou vojenskou mocí může sloužit i k potlačení opozice, která by chtěla podstatnou změnu režimu. Jde o skrytou záruku, že se nikomu nepodaří prosadit takové hříšné myšlenky, jako je například vystoupení z NATO nebo z Evropské unie nebo pokusy o ustavení mezinárodního hnutí, které by usilovalo o nové rozdání karet s cílem bránit menší státy před ambicemi velmocí a velkých států? Co měl vlastně Václav Havel bezprostředně po převratu na mysli, když navrhoval spolu se zrušením Varšavské smlouvy také rozpuštění NATO? Neotevírala se tu možnost vytvořit bezpečnostní pásmo neutrálních států v oblastech tradičních národnostních, náboženských, ideologických sporů? Kdo byli ti poradci, „přátelé po boku“, kteří to Havlovi vymluvili?

Druhá poznámka se týká psychosociálního aspektu atomové války. Ať se o ní zmíníte před kýmkoli, všichni reagují, že je to něco nemyslitelného, nepředstavitelného, co se vymyká zdravému rozumu. A přece v prostoru americké masové i elitní kultury je totální zkáza civilizace a lidstva běžným, téměř banálním tématem. Proč? Nemá zde vysoká frekvence extrémního tématu hrůzy a zmaru hrát funkci psychologické přípravy veřejnosti na nemyslitelné, nelidské, zvrhlé?

Zamysleme se, co přimělo oceňovaného amerického autora Cormaca McCarthyho, aby v románu Cesta sugestivně vylíčil putování muže se synem krajinou totálně zpustošenou válkou, kde setkání s každým přeživším je vrcholně nebezpečné. Proč se v troskách ocitá i přirozená lidská potřeba pomoci bližnímu v nouzi? Proč i tu je základním pudem puzení k smrti, Freudův Thanatos? To už není optimisticky končící western, kde se hrdina–vítěz kochá nad hromadami mrtvých nepřátel a připravuje se na další dobrodružství. To je velké americké téma hodiny posledních dnů lidstva, které není autorům Vilniuského prohlášení ničím cizím, nemyslitelným. Jinak by se do svého díla neopustili s takovou vervou, s takovým nasazením a bezděčným cynismem.